Apokalypsa v podobe ničivej búrky postihla Terchovú a najmä Vrátnu dolinu len pred niekoľkými týždňami. Ničivá voda a kamenná lavína so sebou strhli a zdemolovali spodnú stanicu kabínkovej lanovky na Chleb. Ťaživú situáciu sa rozhodol návštevníkom Vrátnej aspoň čiastočne zmierniť aj známy žilinský fotograf a výtvarník Ivan Kelly Köhler. Na počesť Bohumila Hrabala spoločnými silami postavia pred sedačkovou lanovkou na Grúň spisovateľovu sochu. Málokto totiž vie, že „Bogan“, ako Hrabala volali najbližší, mal k Vrátnej silný citový vzťah, často ju navštevoval a o svojich cestách sedačkou na Grúň napísal poviedku, ktorú v roku 1990 publikoval vydavateľ Pražská imaginace, literární agentura, nakladatelství a vydavatelství v útlej knižke Kto jsem! Bohumil Hrabal.
Ivan Köhler strávil s Bohumilom Hrabalom jeden nezabudnuteľný večer. Jeho vyústením bol sľub, že mu práve vo Vrátnej doline osadí sochu. „Keď mal práve 80 rokov, došlo k dohode, že spoločnými česko-slovenskými silami mu tú sochu pred lanovkou postavíme. Chodil tam totiž veľmi pravidelne a rád si na to spomínal,“ hovorí Ivan Kelly Köhler.
V tom čase nemeckému majiteľovi Foto Quelle, s ktorým mal spoločnú firmu v Žiline, sľúbil, že ho zoberie do pivárne U Zlatého Tigra, kde chodil na pivo aj Bohumil Hrabal a kde spolu sedeli Václav Havel s Billom Clintonom. „Chcel sedieť na mieste Clintona a ja by som sedel na mieste Havla. Mal som tam rezervovať miesto. Zavolal som a nevybavil som nič. Stačil však jeden telefonát nemeckej sekretárky a bolo to,“ hovorí umelec.
V tom čase mal byť Hrabal v nemocnici, tak vôbec nerátal, že sa tam stretnú. Keď ale vošiel, sedel na svojom mieste. „Bez opýtania som k nemu pribehol a sadol som si vedľa. No a prvé, čo mi povedal, bolo: Ty vole, sed si mi na brýle! Tak sme sa zoznámili,“ prezradil známy Kelly.
Keď mu ale povedal, že prišiel zo Žiliny, Hrabal ihneď zmäkol. V roku 1936 mal vraj totiž v Turzovke frajerku, na ktorú nevedel zabudnúť. „V ten večer sme vypili 11 pív. Sľúbil som mu, že ho preveziem do Turzovky a tú babu nájdeme. To sme už ale bohužiaľ zrealizovať nestihli. Keď sme z podniku odišli, videl som na ňom, že je veľmi chorý, mal dnu, ťažko kráčal. Mal strašné bolesti a myslím si, že vyskočil z okna nemocnice. Hovorí sa, že vypadol, keď kŕmil holuby, ale ja tomu neverím,“ dodal.
No ďalší zo sľubov, že mu vo Vrátnej doline postaví sochu, chce naplniť. Kelly totiž narazil na jeho poviedku o sedačke na Grúň. Vrátna bola skutočne jeho obľúbenou lokalitou.
„Dlho som otáľal. Pred Jánošíkovými dňami však došlo k obrovskej tragédii. Je to niečo podobné, ako sa stalo jazzovým hudobníkom z New Orleansu, keď ich voda kompletne zaplavila počas hurikánu Catrina. Terchovci a jazzmani z Orleansu majú totiž mnoho spoločného. Sú to podobní hudobní fajnšmekri a blázni. A postihla ich rovnaká katastrofa. Podobne ako Terchovci teraz obnovujú Vrátnu, aj oni dávajú stále dokopy staré jazzové kluby. Pre mňa je to jasný signál, že práve v tejto dobe musím naplniť sľub, ktorý som dal Hrabalovi a aspoň trochu odľahčiť túto napätú situáciu,“ myslí si Ivan Köhler, ktorý jazz miluje a je aj dlhoročným organizátorom jazzových podujatí.
Rozhodol sa preto, že začne so zháňaním financií. Oslovia slovenské aj české banky a iné inštitúcie. Potom vyhlásia súťaž na umelca, ktorý na základe jeho poviedky urobí sochu Bohumila Hrabala. „Bol by som rád, keby sme vybrali dobrého sochára a ja by som mohol dôstojne naplniť sľub, ktorý som Boganovi dal,“ uzavrel Ivan Köhler.
Bohumil Hrabal: Sedačkový výtah na Grúň (úryvky)
S přáteli jsem byl na dovolené a nevím proč, oblíbili jsme si jízdu výtahem na Grúň. Bylo léto, chladné dopoledne, ohromná smyčka lana s připoutanými sedátky unášela vzhůru lidské postavy, barevné svetříky a pestré bundy, nahá kolena, a protože nikdo nejel dolů z Grúně, jen vzhůru stoupaly odvrácené tváře, sedící nehnuté figury lidí, zatímco shora se vracela prázdná sedátka sedačky, zvednutá sedadla ukazovala čísla napsaná na opěradle křesílek, ta čísla se zmenšovala... Tak jsme jeli jen proto, abychom byli nahoře, kde jsme poobědvali a procházeli se, stoupali na úpatí hor, obdivovali se pohledům na hory obklopující Vrátnou dolinu, abychom zase odpoledne jeli sedačkami dolů. A tak jak jsme sjížděli dolů, hory před námi zase stoupaly nahoru, proti nám stoupala sedadla, na každém třetím nebo ve skupinách za sebou seděli lidé, obřadně seděli, když jsme se míjeli, tak skoro každý se podíval do očí toho, kterého minul... Ale v tomhle prvním setkání s lanovkou jsem si všímal pouze míjení tváří krásných dívek, mladých mužů a dětí, starých lidí... Všichni ale, když jsme se míjeli, sklopili oči, aby je v poslední chvíli zvedli, a všichni v tom míjení jsme se na sebe zadívali, letmý, ale tak hluboký pohled lidských očí, že vlastně ta jízda s tolika setkáními očí byla velice vyčerpávající, takže snad každý účastník té jízdy na sedátkách vzhůru i dolů najednou tak zeslábl tou hrou a vydáváním se z očí do očí, že se snažil oči hodit mimo protijedoucí oči, ale ten nápor tekutiny očí byl tak veliký, že celá ta jízda se stala snovou jízdou plnou očekávaní, jakýmsi druhem koketování vyššího řádu, jakýmsi nedělním korzem, které hrou očí zeslabuje tělo a rozjitřuje duši. Takže tam dole, když jeden každý cestovatel v křesle se odjistil sponkou jako z řetízkového kolotoče, když přistál nohama na veliké tečce platonu, zřízenec za ním zachytil sedadlo a kolikrát musel pomoci lidem vyčerpaným míjejícíma očima, že se jim podlomily nohy...
Text vydavateľa skrátený redakciou Večerníka.
Michal Filek
Snímka archív IK
